… Aneb jako sociální pracovníci si z filozofie Tomáše Bati můžeme vzít více než jen boty!
Dlouho jsem žila v představě, že Tomáš Baťa byl světoznámý obuvník a podnikatel, který boty přinesl snad do všech koutů světa. Ale myslela jsem si, že byl „jen“ podnikatel. Teprve před nedávnem jsem se začetla do úžasné knihy s názvem Inspirace Baťa: Jak být silnější a šťastnější podle životních zásad Tomáš Bati autorky Gabriely Končitíkové, v níž jsem měla možnost nahlédnou do celé Baťovy filozofie.
Dozvěděla jsem se, že jeho propracovaný systém neusiloval jen o co nejrychlejší podnikatelský úspěch, ale také o vytváření podmínek pro spokojenost zaměstnanců v dlouhodobém horizontu. Právě v tom se máme od Bati i devadesát let po jeho odchodu z tohoto světa co učit. Dá se říct, že jeho myšlenky jsou nadčasové.
Pojďme se proto nyní podívat na celkem 10 myšlenek, které jsem pro vás vybrala, a které podle mě nejvíce odráží realitu nás sociálních pracovníků.
Tomáš Baťa nebyl člověkem, který by za každou cenu chtěl ze svých zaměstnanců sedřít kůži. Velmi dobře si uvědomoval, že každý člověk je jedinečný a je schopen rozvíjet se pouze, pokud je v rovnováze jeho fyzická stránka (tělo), mentální stránka (mysl) a duševní stránka (duše). Podle Bati můžeme rozdávat druhým jen a výhradně to, co sami máme. Platí to stejně jak pro tabulku čokolády, tak pro naši energii a dovednosti. Na prvním místě by tedy neměli být ani naši klienti, ani naše organizace, ani naši přátelé, ale my sami! Svět podle Bati nepotřebuje, abychom jej zachraňovali. Pokud svět nebude muset zachraňovat nás, je to pro něj ta největší pomoc, kterou mu můžeme dát.
Druhá myšlenka spočívá v tom, s čím můžeme mít sem tam problém. Přijde za námi klient, který nevidí východisko ze své vlastní situace (na svůj život se dívá jako do tunelu). My jsme však zkušení a vzdělání a dokážeme ze sebe vychrlit mnohé náměty doslova na počkání a následně mu vybrat tu nejlepší cestu. A to je právě ten kámen úrazu. Tato cesta je nejlepší podle nás.
Podle Bati nemá smysl lidi motivovat. Vím – zde jste se možná trochu zarazili, protože práce s motivací je velkou součástí naší profese. Baťa však mluví o vnější motivaci – nucení a přesvědčování lidí k tomu, aby se změnili nebo jednali podle vašich představ. To podle něj nelze (a obvykle to vede k vyčerpání toho, kdo se snaží druhého někam „dotlačit“). Je však možné v lidech probouzet jejich vnitřní zdroje energie – a zde už jsme na našem poli. A jak? Inspirací pro druhé může být náš osobní příklad a to, že uvidí dané jednání na nás jako úspěšné.
Baťa byl muž činu. Ve svém životě musel začínat doslova od nuly a zažil také chvíle, kdy byly vyhlídky jeho podnikání velmi špatné. Sám zastával názor, že štěstí nelze najít, ale je třeba si jej vytvořit. V dnešní době často narážím na kritiku toho a onoho. Většinou velmi dobře dokážeme pojmenovat to, v čem by měl být jiný a dokonalejší svět kolem nás. Sociální sféra (a pomezí dalších oblastí jako zdravotnictví a školství) jsou toho dobrým příkladem. Věčné lamentování nad tím, co je špatně, je ale podle Bati kontraproduktivní. Měli bychom totiž přemýšlet nad tím, co můžeme udělat mi sami a začít s vlastní proměnou. Je to tedy o trochu jiném nastavení mysli. Třeba jen malý krok v hrdém nošení placky „Jsem sociální pracovnice“ může představovat začátek velké proměny.
Úplně vidím, jak vás nyní napadá: „Já ale opravdu nemám čas!“ Podle Bati je to jedna z největších lží. Času máme každý 24 hodin denně a podle něj bychom s ním měli nakládat zodpovědně dle pravidla – 8 hodin spánek, 8 hodin práce a 8 hodin rozvoj. Pokud svou mysl nastavíme podle prvního bodu tohoto seznamu, budeme mít zkrátka prostor i pro sebe, protože my budeme na onom prvním místě. Stejně tak velmi rádi říkáme: „Až bude správná příležitost, tak…“. Může se nám však stát, že žádná správná příležitost nepřijde. Musíme to prostě zkusit a začít alespoň zvolna ihned. Prvním krokem může být jen 20 minut denně pro to, co nám dělá radost.
Jak se vám pracuje, když jste unavení? Ruku na srdce, asi to nebude žádná sláva. Přesně to věděl také Tomáš Baťa, který práci vytvořenou v únavě srovnával s prací vytvořenou ve strachu. Mnohdy je totiž lepší, dát si na půl hodiny pauzu než sedět tři hodiny u něčeho, na co se nedokážeme soustředit. Pomoci nám v tom může vědomí našich biologických hodin. V poslední době si všímám, že asi nejhorší čas na přemýšlení, je pro mě osobně mezi 16. a 17. hodinou. Zavedla jsem zde proto čas odpočinku a jde to poznat na mé celkové produktivitě. Už Baťa věděl, že únavu není dobré prohlubovat (například popíjením nadměrného množství kávy nebo energetických drinků), ale odstranit. A jiná cesta, než odpočinek, relaxování a „vypnutí se“ v tomto smyslu neexistuje.
V Baťově šesté myšlence se dostáváme k tématu hranic naší práce. Věřím tomu, že se ke svým klientům snažíme přistupovat s respektem a zodpovědně. Naši klienti však často (a mnohdy nevědomky) hranice překračují a snaží se zodpovědnost za řešení své situace přenést na nás.
Vzpomínám si na klientku, která mi den před začátkem mé vánoční dovolené (tedy asi 22. prosince) oznámila, že mi nesdělila, že jí do konce roku majitel vypovídá nájemní smlouvu a ona nemá po Silvestru s dětmi kam jít. Vše postavila tak, že já to přece musím nějak vyřešit a ideálně okamžitě. S touto klientkou jsem spolupracovala dlouhodobě (a tak měla informace o mé plánované nepřítomnosti). Ona sama však toto téma nevnímala jako důležité až do chvíle, kdy se stalo urgentním. Bohužel možnosti pomoci v době dovolených už byly omezené. Pro mě však bylo těžké užívat si volné dny a stále jsem myslela na to, kam se asi s dětmi poděje a co bych pro ni mohla udělat.
I když to bude znít možná ošklivě, v žádném případě na sebe nemůžeme vzít zodpovědnost za život druhého člověka (ať už je to klient nebo kdokoliv z našeho okolí). Ba právě naopak, musíme se snažit o to, aby maximum zodpovědnosti za svůj život měl o sám. Dáme mu tím totiž také možnost rozhodovat sám o sobě, což je jedním z hlavních přínosů sociální práce. Například tím, že zodpovědnost za provedení osobní hygieny ve službě týdenního stacionáře ponecháme na klientovi (samozřejmě s tím, že mu provedení hygieny připomeneme, pokud si na ni nevzpomene sám a budeme mu třeba i asistovat). Můžeme nechat na něm, jakým způsobem si namydlí tělo, jaké mýdlo dnes bude chtít použít, a tak podobně. Jeho život nebude jasně nalajnovaný a on bude mít reálný pocit, že má moc o sobě rozhodnout.
Baťa k tomuto bodu shrnuje, že naučit se nezachraňovat druhé je mnohem náročnější, než přijmout lákavou roli zachránce. Pokud ale lidé překonávají překážky, buduje se jejich vnitřní síla. O tuto příležitost nemůžeme své klienty připravit. Nestavme se proto prosím do role zachránce!
Sama vždy žasnu nad tím, kolik soucitu a slitování máme se svými klienty a jak moc je to rozporu s tím, jak málo soucitu máme sami se sebou. Možná je to nastavením naší kultury, která chybu chápe jako něco špatného. Selhat je ale podle Bati normální, protože nás to učí vděku a pokoře. To, že se nám něco nepovedlo má obrovský rozvíjející potenciál. Dítě musí stokrát spadnout, aby se naučilo dobře chodit. Zkusme proto mít co nejvíc shovívavosti také sami se sebou a zbytečně se netrestejme. Pokud byla chyba důsledkem úsilí a ne lenosti nebo naschválu, je zcela v pořádku.
Zkuste ve svém životě zaměnit spojení „to nejde“ za spojení „jak by to šlo udělat?“ a začnou se dít věci. O tom byl Baťa skálopevně přesvědčen. Jak mi sami, tak lidé, se kterými se dostáváme do kontaktu, spojení „to nejde“ používají často. Odkazuje na nedostatek síly nebo představ o tom, co by bylo možné ke změně vykonat (nevíme odkud začít a cítíme se vyčerpáni). Samozřejmě jsou věci, které zkrátka nejdou. Nemáme lék na všechny nemoci a nemůžeme změnit těžký handicap. Baťa však měl rád, když si lidé představili úspěch. Pokud si jej totiž dokázali představit, šlo už jen o naplánování kroků k jeho uskutečnění. Sám šel osobním příkladem a pracoval dlouhé hodiny se svými dělníky, dokud v procesu výroby nevychytali poslední mouchy. Nahraďme tedy tisíc představ o neúspěchu jednou jedinou představou o našem úspěchu!
Proč jste si vybral/a sociální práci?
Vím, je to záludná otázka a zkusím vám proto s odpovědí trochu pomoci. Dost možná proto, že potřebujete vidět dopad a přínos své práce, je pro vás podstatné spatřovat ve své práci smysl. Jste rád/a v kontaktu s lidmi a máte rád/a, když vaše práce není jednotvárná. Sociální práce má však své riziko v tom, že vystupujeme ve vztahu s klientem v roli toho „chytřejšího a zkušenějšího“. Ve chvíli, kdy se naše práce stává náročnou, může právě potřeba našeho ocenění, pochválení a vědomí toho, že „já jsem přece ta jediná schopná, kdo může pomáhat“ představovat velkou past. Práce nesmí být středobodem našeho života!
Baťa sám byl velkým kritikem lidí, kteří pracovali přesčas a nedokázali najít prostor pro svůj rozvoj. Nesnášel, když se někdo cítil být nenahraditelným a pravidelně vykonával práci za druhého člověka. V konečném důsledku totiž „vykrýváním“ svých kolegů neprospíváme ani jim, ani sobě. My jsme čím dál více vyčerpaní a odvádíme horší práci a oni nejsou nuceni vystoupit ze svých zajetí kolejí a učit se něco nového („protože ona to přece Peťa udělá za mě a nemusím se snažit“).
Poslední myšlenkou Baťovy filozofie, kterou jsem pro vás vybrala, je citát o našich plánech. Podle Bati platí, že nic není dokonalé. Vše ověříme až realitou a tím, že budeme zkoušet malé kroky aplikovat v praxi. Metoda drobných a postupných kroků je v sociální práci oblíbená a velmi využívaná. Jaké drobné kroky proto uděláte již dnes vy pro to, abyste se cítili lépe?
Dejte mi vědět, jak s vámi Baťovy myšlenky rezonují a co si o nich myslíte? Budu moc ráda, když na tohoto velikána zavzpomínáme společně a budeme tak jeho učení udržovat stále živé.
Krásné podzimní dny přeje vaše Any
