Čím dál častěji kolem sebe vidím rozlítané lidi, kteří běhají od jedné věci ke druhé jako křeček v kolečku. Obvykle mám sama pravidelně na přelomu listopadu a prosince pocit, který nazývám „přepodnětovaná“ a představuje zahlcení množstvím úkolů, které se potkává s mou únavou za celý rok. Když jsem přemýšlela nad dalším tématem rubriky Atlas péče o sebe, napadlo mě, jak by se s takovým stavem dalo pracovat a jak si pomoct. Dnes si tedy řekneme více o pojmech jako jsou ODPOJENÍ, STRACH ZE ZMEŠKÁNÍ a KLID.
Žijeme v době, kdy se kolem nás neustále vynořují stále nové a nové podněty (na telefon nám pořád volají lidé a přicházejí nám nejrůznější hlášky z aplikací). Jsme tedy pořád vyrušováni ze svého soustředění. Na druhou stranu si mnozí lidé v zaneprázdněnosti našli svůj hlavní cíl sám o sobě (jako důkaz své nepostradatelnosti a důležitosti). Schválně, zkoušeli jste někdy změřit, po jakou dobu se opravdu dokážete soustředit na jeden podnět? Výzkumy prokazují, že to je méně než 8 vteřin.
A proč to takto vlastně máme? Prvním důvodem je naše evolučně daná ochrana – zkrátka jsme potřebovali, aby nás okolní podněty varovaly, že nás něco kolem ohrožuje. Proto je vlastně snadné nás ze soustředění vyrušit. V současnosti se s rozvojem technologií ataky na naši pozornost rozšiřují. Zároveň jsme začali nudu vnímat jako něco špatného. Jak říká známý norský polárník a spisovatel Erling Kagge, který velkou část života strávil sám v nehostinných arktických podmínkách, nuda pro nás představuje nedostatek smyslu. Ve skutečnosti jsme tedy v začarovaném kruhu, kdy jsme rušeni a kdy sami přesouváme svou pozornost jinam, abychom necítili nudu.
Stojí za tím ale také fenomén, popsaný zkratkou FOMO (fear of missing out) – tedy obava z toho, že když se na telefon nepodíváme, něco důležitého nám unikne. Telefon tak bereme do rukou stokrát denně a kontrolujeme, co nového se na sociálních sítích objevilo. Velký podíl na využívání online komunikace v rámci naší práce má také pandemie. Konzultace s klienty se často přesunuly na platformy jako jsou Google Meet, Zoom, WhatsApp, Facebook, a Teams a my jsme tak nuceni neustále hlídat, zda se nám někdo z klientů neozval v chatu, nenapsal SMS, email nebo nevolal. Pokud máte pocit, že se vás vše, co zde uvádím netýká, tak je to jedině dobře. Možná máte nad svým časem a koncentrací moc a znáte své hranice při využívání technologií a sociálních sítí.
V případě, že to máte naopak, doporučuji vám zkusit si opak strachu z prošvihnutí, který je označován jako radost z prošvihnutí = JOMO (joy of missing out). A tu můžete zakusit jednoduše třeba tím, že si v nastavení svého telefonu vypnete u aplikací zasílání notifikací. Velmi často je doporučováno také oddělení aplikací, které používáte soukromě a pracovně. V praxi to vypadá tak, že pokud pro soukromé hovory používáte (například) Skype, tak ty pracovní realizujete výhradně přes (například) Zoom a mimo pracovní dobu tuto aplikaci zcela vypínáte. Nestane se tak, že vás během klidného večeru s rodinou doslova rozhodí informace od klienta.
Doba covidu může působit, že naše pracovní doba nekončí nikdy. Takto se však ale reálně nedá fungovat.
V mnoha evropských státech aktuálně rezonuje téma „práva na odpojení“ (zajímavý článek k této oblasti naleznete zde) a jeho zahrnutí do zákoníků práce. Tato diskuze se snaží odpovědět na otázky jako: „Co se mi stane, když po pracovní době nezvednu telefon nebo nebudu reagovat na email svému vedoucímu?“ Myslím, že je jen otázka času, kdy toto téma uslyšíme také u nás. S ohledem na náročnost sociální práce totiž zastávám názor, že potřeba odpojit se by měla být v naší profesi chápána jako ta základní. Jen díky odpojení se od své práce totiž můžeme dostatečně dobře dočerpat energii.
Argumentem pro to, proč býváme „připojeni“ i mimo svou pracovní dobu, bývají naši klienti (a krizové situace, které je potřeba řešit) nebo naši kolegové. V případě, že bychom dokázali dobře nastavit krizový plán pomoci, mohli bychom mít jistotu, že náš klient ví, kam se může v případě nouze a potřeby obrátit.
Jestli dáme našim klientům najevo, že zde pro ně budeme naprosto kdykoliv, můžeme tím podpořit jejich závislost na nás.
Vždy tedy vnímám jako dobrý krok, mluvit s klienty o tom, že nemůžeme být k dispozici nepřetržitě a o možných rizicích, která mohou nastat v době, kdy se nevidíme. Klienta zároveň uklidní, když naplánujeme, co lze v takových chvílích udělat (např. který kolega má pohotovost na telefonu, jaké jsou krizové telefonní linky a tak podobně).
Pro Erlinga Kaggeho, který je autorem knihy Radost z ticha: Proč zavřít dveře před hlukem světa, má tu nejcennější podobou odpojení se ticho. Ticho, které se stalo novodobým luxusem a s trochou nadsázky také symbolem společenského postavení. Lidi, kteří žijí na ubytovnách pro sociálně slabé, jen velmi málokdy obklopuje ticho. Lidé v manuálních profesích s nižšími příjmy, pracují rovněž často v hlučném prostředí.
I tak ale své vlastní vnitřní ticho může mít každý – je jen potřeba zbavit se všeho, co je přebytečné.
Kagge ve své knize popisuje svou zkušenost, kdy sám putoval krajinou jižního pólu (a kde by převážná většina z nás čekala spíše ticho). Kagge tuto myšlenku vyvrací a mluví o tom, kolik zvuků má příroda i na tak pustém místě. Zároveň ale říká, že tu největší hodnotu pro něj má právě ticho (i když je jen relativní) v přírodě.
Abychom se tedy dokázali lépe odpojit od množství vzruchů kolem nás a také od naší práce, můžeme zkusit do svého života a každodenní rutiny dostat více přírody. To lze udělat rozličnými způsoby. Přes pravidelné vycházky ven mimo město (třeba také s našimi mazlíčky), umístěním rostlin do domácnosti a do kanceláře až po využití přírodních motivů na nástěnky v kancelářích, na pozadí počítačů nebo do rámečků na pracovních stolech.
I když se to zdá jako nesmysl, naši náladu může také zlepšit pozorování videí přírody a zvířat. To si můžete zkusit kdykoliv sami třeba na Youtube (že je u nás krásně, se můžete přesvědčit na videu zde nebo zde) nebo na televizních kanálech, zaměřených právě na přírodu. To je ten moment, kdy sítě a technologie mohou posloužit nám a nikoliv my jim.
Zkuste si položit následující dvě otázky. Určitě vás napadnou i další úžasné způsoby, jak přírodu dostat do svého života více!
1. Jak byste se mohli více obklopit přírodou doma, ale také v práci?
2. Co můžete udělat v rámci své každodenní rutiny pro to, abyste byli v přírodě častěji (například šli pěšky do práce nebo v polední přestávce vyrazili ven)?
Hodně přírody kolem vás a tedy také dostatek prostoru k odpojení se přeje vaše Any
