Čokoláda pro duši sociálních pracovníků IX. – naše „volání“ k sociální práci

Vnitřně doufám, že smysluplná je pro vás každá Čokoláda pro duši sociálních pracovníků, kterou pro Vás vytvářím. Je to nejen mé přání, ale také můj cíl. A jestli tomu tak není, tak budu určitě ráda za vaši klidně velmi upřímnou kritiku.
Dnes se ale o smyslu budeme bavit ještě více do detailu. A proč? Protože vědomí smyslu je třetím způsobem, který nám může pomoci v boji proti nekončícímu stresu (vedle našeho vnitřního „monitoru“ a mechanismů uzavírání kruhu stresu – o nich více v sedmé a osmé čokoládě). Tak tedy směle do toho!

Dnes začnu trochu pohádkově. Vzpomínáte si na scénu oblíbené Libušky Šafránkové v pohádce Tři oříšky pro Popelku, kdy uhání na koni zasněženou krajinou za zpěvu písničky „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“? Podobné prvky bychom našli také v jiných (a nejen českých) pohádkách. Spojuje je předobraz „volání“, kdy nás NĚCO NĚKAM TÁHNE. Stejně jako Popelku táhlo dobrodružství a touha po volnosti a svobodě, tak nás může táhnout k vykonávání naší profese třeba snaha něco změnit, přispět k tomu, že někdo bude díky nám vést naplněnější život nebo nebude terčem útlaku. 

Smysl je síla, která nám pomáhá odolávat. Smysl nám dodává pocit, že na nás záleží.

Emily Nagoski, Amelia Nagoski

A kde se náš smysl (ono „volání“) bere? Pro ty, kterým jsou blízká spirituální témata, je možná zdrojem širšího smyslu víra spojená s konkrétním směrem, a je to v pořádku. Pro ostatní může být zdrojem smyslu velký sen, jehož splnění si přejeme v naší budoucnosti. Nelze říci, že by byl nějaký zdroj smyslu lepší než jiný. Cokoliv, díky čemu cítíme, že naše existence má pozitivní dopad na svět, je užitečné.

Zeptejte se proto prosím nyní sami sebe: CO DĚLÁM, KDYŽ MÁM TEN NEJINTENZIVNĚJŠÍ POCIT, ŽE DĚLÁM TO, CO MÁM DOOPRAVDY DĚLAT? 

Když je naším smyslem dávat něco ze sebe

Jako pro pomáhající profesionály je pro nás typické, že podstatou naší práce je dávat něco ze sebe (protože my sami jsme svým „pracovním nástrojem“).

Pastí však je, pokud toto „dávání“ vnímáme jako svou morální povinnost (že to zkrátka světu/ lidem/partnerovi/rodičům dlužíme) – a především jako jediný smysl naší existence.

Snadno se pak dostáváme do bodu, kdy každou chvíli, kdy nejsme hodní a laskaví vnímáme jako své celkové selhání. Takové „trpící“ prostředí (označované jako syndrom pomáhajícího nebo „dávajícího“) má zároveň tendenci se šířit. A když máme kolem sebe lidi s takovými myšlenkami a přesvědčeními, snáze k nim sklouzneme také.

Možná si říkáte – ne, to se mě netýká. Podprahově ale každý z nás touží po ocenění a pocit smysluplnosti, který nám sociální práce dává, se snadno může stát naším jediným smyslem.

Velmi silně tento bod vnímám u některých organizací v sociální práci (často, ale nejen u těch, které mají ve svém základu propojení s náboženským podtextem). Již svými hlavními hesly nebo citací poslání, informují o tom, že její zaměstnanci „dávají své ruce ostatním“, „nabízí nezištnou pomoc“, „milosrdenství“. A vzhledem k tomu, že v práci trávíme velké množství svého života (a mnozí také velkou část osobního času), může se stát, že důraz na „dávání se stává jakýmsi povinným smyslem našeho bytí. Právě v takovém prostředí může být těžké pojmenovat a prosazovat své vlastní potřeby, protože přeci „na nich nezáleží a potřeby pracovníků jsou druhořadé“.

Můj vlastní originální příběh

Abychom dokázali svůj větší smysl pojmenovat, může nám v tom pomoci krátké cvičení, spočívající v přemýšlení na následujícími body:

1. Jakou část nepřízně osudu jste zkrátka nemohli ovlivnit (jednání jiných lidí, počasí, množství zkušeností, kulturní normy, zákony…)?

2. Co vám v ten daný moment pomohlo zvládnout?

3. Jaké zdroje vám pomohly poté, co daná situace pominula/skončila? 

Pro zjednodušení přikládám text, do kterého můžete přehledně všechny body zaznamenat. Vznikne tak váš osobní příběh:

I když nemohu kontrolovat ………………………. nebo ……………………….., mohu využít ……………………………. nebo………………………………., a poté uplatnit ……………………………………., abych byl/a silnější. To mi pomůže, abych dokázal/a …………………………….

„JEDNA Z NEJOBDIVUHODNĚJŠÍCH LIDSKÝCH VLASTNOSTÍ JE SCHOPNOST OBRÁTIT ZÁPORY V KLADY.“ (Alfred Adler)

I když se to na první pohled nezdá, naše „volání“ nepřichází zvenčí, ale přímo z našeho nitra. 

Při jaké činnosti vnímáte své „volání“?

Krásný celý týden přeje vaše Any

Zajímá Vás více o sociální práci?

POŠLETE MI SVŮJ KONTAKT A JÁ VÁS BUDU INFORMOVAT O VŠECH NOVINKÁCH, KTERÉ NA WEBU VZNIKNOU!

MOU ZÁSADOU JE, ŽE NESPAMUJI! DALŠÍ INFORMACE O OCHRANĚ SVÝCH DAT NALEZNETE V SEKCI ZÁSADY ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ.

Možná vás bude zajímat

Čokoláda pro duši sociálních pracovníků XV. – když jsme unaveni z věčného soucitu

Taky máte pocit, že už toho o syndromu vyhoření bylo napsáno hodně? Někdy vnímám, že se za něj schovává vše a spojení „ona je vyhořelá/on je vyhořený“ už se poměrně vyprázdnilo svým obsahem a představuje nějakou normu. Pravdou však je, že v reálu se můžeme setkat s více rozličnými situacemi, kdy se necítíme dobře, a přesto nenaplňujeme znaky vyhoření.

S láskou o sociální práci EP 2 – S Helenou Málkovou o podpoře neformálních pečujících

V rozhovoru s Helenou Málkovou se dotýkáme toho, co neformální pečující potřebují a že jsou cílovou skupinou, která si zaslouží pozornost sociální práce. A to navzdory tomu, že z pohledu legislativy stále zůstávají upozaděni. Mluvily jsme ale také o tom, jak těžké je pro sociální pracovnici skloubit rodičovskou a profesní roli a jak jako matka pohlíží na své další pracovní uplatnění.