Atlas péče o sebe – 6. díl Plánování

Plánování…tak trochu se vsadím, že vás první v souvislosti s plánováním napadne spojení „individuální plánování“. Myslím, že plánování cílů spolupráce a jednotlivých kroků, kterými k nim budeme s klientem směřovat, nám v sociální práci připadá už samozřejmé. Plánujeme však také svůj vlastní život a zamýšlíme si, jak naplníme své vlastní cíle? Tak na to si dnes posvítíme.

„Já na plánování nemám čas“, „Stejně nemá cenu plánovat, protože je nakonec vše jinak“. Takové věty se vám možná nyní honí hlavou. Pravdou však je, že plánování může přinést do našeho chaotického života plného povinností nějaký význam a směr. Už několik let se neobejdu bez diáře, v němž si značím vše, co mám udělat a na co nechci zapomenout. Dlouho jsem si měla za to, že mám šílenou paměť, ve skutečnosti jsem ale měla kolem sebe tolik podnětů, že je můj mozek nedokázal pobírat. Co jsem si nezapsala, to jsem nevěděla.

Před nějakou dobou jsem pátrala po zdrojích věnujících se právě plánování a produktivitě. Do rukou se mi dostala kniha Metoda bullet journal od Rydera Carrolla. A já začala zjišťovat, že metoda „bullet journal“ je o něčem úplně jiném, než o kreslení obrázků a lepení samolepek do zápisníku (což jsem si před přečtením knihy myslela a po pravdě řečeno mě to odrazovalo, protože přeci „není čas ztrácet čas“). Tato knížka je ale úplně jiná. Věnuje se tomu, jak nám nastavení cílů a jejich rozdělení na menší celky dle konkrétní metodiky může pomoci trávit čas smysluplněji.

Produktivita znamená udělat více tím, že toho uděláte méně.

Myslíte si, že praktikování multitaskingu je ta nejlepší cesta, jak si ošálit čas a stihnout vše, co je třeba udělat? To, co však považujeme za multitasking, je podle Carrolla spíše žonglováním, kdy se v krátkých úsecích přepínáme mezi jednotlivými činnostmi a úkoly. Ve skutečnosti se tak plně nesoustředíme ani na jednu činnost pořádně, protože za dvě vteřiny už se zabýváme něčím jiným.

Být zaneprázdněný nutně neznamená být produktivní.

A jak tedy začít plánovat? Stejně, jako je tomu u našich klientů, si musíme stanovit, na čem budeme pracovat – co bude naším smyslem? Aby to bylo trochu snazší, vytvořila jsem pro vás inventář myšlenek inspirovaný právě touto knihou. Zkuste si proto nejdříve vyplnit jednotlivé otázky inventáře a popřemýšlet nad tím, na čem aktuálně pracujete (co dělám), na čem byste měli pracovat (co musím dělat) a na čem pracovat chcete (co je mé přání).

A co dál? Co kdyby se každá z vypsaných položek nikdy nezrealizovala? Stalo by se vlastně něco? Byl by to velký problém? Dalším krokem je stanovení toho, co ze seznamu můžete vyhodit do koše. Zeptejte se proto u každé položky samostatně. Nejde o to, dělat milion věcí, ale dělat jen ty opravdu nezbytné a důležité – co nám bude dávat smysl a co pro nás bude, jak říká Carroll, „vyzařovat“.

Máme cíle a máme povinnosti – vše důležité a nezbytné. A nyní je na rozdíl od klasického rozdělení úkoly rozčleníme na sprinty – tedy samostatné podprojekty, které budou časově ohraničené a (relativně) snadno – a především námi – proveditelné. Stačí, když se sami sebe zeptáme: Jaký malý krůček můžu udělat hned teď, abych se posunul/a k řešení?

Nedávno jsem měla možnost zúčastnit se konference, věnující se mediálnímu obrazu a profesionalizaci sociální práce. Cíl „ocenění sociální práce veřejností jako významné profese“ je poměrně komplexní a dosažitelný jen prostřednictvím vícero mechanismů. Můžeme jej ale rozdělit na menší kousky – sprinty, v nichž už mi sami můžeme něco udělat. Třeba předávat informace svému okolí o tom, co naše práce obnáší a komu může pomoci. To by mohl být takový sprint, který můžeme dále rozpracovat na malé a jasné úkoly (např. napsat si o placku kampaně, nosit ji na svém oblečení, sdílet na sítích fotku s označením kampaně, apod.). Na tomto konkrétním příkladu chci ukázat, že vždy se dá udělat alespoň něco, a to i v případě, kdy je cíl sebevětší a týká se něčeho úplně jiného než mediálního obrazu sociální práce. Tím se tedy dostáváme k tomu, abychom své cíle nevnímali jako něco vzdáleného a nedosažitelného a žili v představě „Až se stane____, tak budu nejšťastnější“. Nýbrž abychom žili více tady a teď a plnili si své sny. Právě plánování jednotlivých kroků nám v tom může pomoct.

Ať už vás uvedené prvky metody bullet journal zaujaly (a právě utíkáte pro knihu a do papírnictví pro svůj nový zápisník), či nikoliv, připravila jsem pro vás dvě varianty plánovače, který můžete pro organizaci svého života a času využít. Níže si jej můžete stáhnout v barevné (zdobené) verzi nebo v jednoduché černobílé. Možná je právě konec roku a začátek toho nového dobou, kdy můžeme zkusit zrevidovat své cíle a nasměrování.

Krásný a smysluplně strávený čas nejen v době adventu vám přeje vaše Any

Zajímá Vás více o sociální práci?

POŠLETE MI SVŮJ KONTAKT A JÁ VÁS BUDU INFORMOVAT O VŠECH NOVINKÁCH, KTERÉ NA WEBU VZNIKNOU!

MOU ZÁSADOU JE, ŽE NESPAMUJI! DALŠÍ INFORMACE O OCHRANĚ SVÝCH DAT NALEZNETE V SEKCI ZÁSADY ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ.

Možná vás bude zajímat

Čokoláda pro duši sociálních pracovníků XV. – když jsme unaveni z věčného soucitu

Taky máte pocit, že už toho o syndromu vyhoření bylo napsáno hodně? Někdy vnímám, že se za něj schovává vše a spojení „ona je vyhořelá/on je vyhořený“ už se poměrně vyprázdnilo svým obsahem a představuje nějakou normu. Pravdou však je, že v reálu se můžeme setkat s více rozličnými situacemi, kdy se necítíme dobře, a přesto nenaplňujeme znaky vyhoření.

S láskou o sociální práci EP 2 – S Helenou Málkovou o podpoře neformálních pečujících

V rozhovoru s Helenou Málkovou se dotýkáme toho, co neformální pečující potřebují a že jsou cílovou skupinou, která si zaslouží pozornost sociální práce. A to navzdory tomu, že z pohledu legislativy stále zůstávají upozaděni. Mluvily jsme ale také o tom, jak těžké je pro sociální pracovnici skloubit rodičovskou a profesní roli a jak jako matka pohlíží na své další pracovní uplatnění.