V osmém dílu Atlasu péče o sebe se podíváme na supervizi. Předpokládám, že v určité formě jste se se supervizí jistě setkali. Proto se hned v úvodu ptám? Kdybyste měli tyto své zkušenosti hodnotit, co byste řekli?
Tuto otázku pokládám proto, že často narážím na rozporuplné názory na supervizi. Někteří ji vnímají jako nedílnou součást své praxe, která pomáhá rozvíjet se, jiní ji naopak chápou jako promarněný čas, kterému se ale nemůžeme vyhnout, protože je pro nás – sociální pracovníky – povinná.
Stejně jako u pomáhajících profesionálů, je hodně důležitá osobní zkušenost a platí, že zkrátka nikdo nesedne všem. Sama musím přiznat, že mé zkušenosti se supervizí jsou rovněž různorodé. Přes supervizorku, která si o mě jako osobě dělala závěry, ještě než znala jakékoliv informace, až po otevřenou supervizorku, díky níž jsem mohla dospět k zásadnímu rozhodnutí.
Myslím si však, že než jakoukoliv supervizi absolvujeme, měli bychom vědět více o tom, co od ní vlastně můžeme čekat. Cílem supervize je zajištění kvalitního výkonu vůči klientovi služby. Vzhledem k tomu, že sociální práci zajímá člověk jako komplex a sám sociální pracovník a jeho vztah ke klientovi jsou nástrojem pomoci, zaměřuje se tedy supervize právě na pomáhajícího profesionála. Havrdová a Hajný (2008), autoři knihy Praktická supervize považují supervizi v podstatě za dialog, jehož předmětem je pracovní situace, postupy a vztahy pracovníka k profesi, ke klientům nebo kolegům.
Pravdou je, že supervizor sám představuje tři osoby v jednom. Jeho rolí je vzdělávat a rozšiřovat supervidovanému jeho profesní obzory, ale také jej manažersky vést a do jisté míry kontrolovat jeho práci a ještě k tomu jej podporovat ve chvílích, kdy to potřebuje. A to není úplně jednoduchý úkol. Proto se supervizory stávají lidé s dlouholetými zkušenostmi, kteří sami absolvovali řadu supervizí a vzdělávání.
Slyšeli jste ale už někdy o pojmu autosupervize (samozřejmě tím nemyslím supervizi, realizovanou v autě)?
Vzhledem k tomu, že se v Atlasu věnuji především postupům, které můžeme zkoušet a praktikovat sami a nepotřebujeme k nim skoro žádné zdroje, přináším právě autosupervizi jako určitý nástroj, jak supervizi zahrnout do svého každodenního fungování.
Vím, že pro mnohé z vás může být těžké ve své organizaci nebo instituce vyjednávat změnu supervizora nebo vůbec komunikovat s nadřízenými, že vám v supervizi něco nevyhovuje. Rozhodně bych vás chtěla podpořit v tom, že má smysl ozvat se, protože špatná supervize je několikeré mrhání časem a energií – časem supervizora (který se musí připravit, dorazit k vám, supervizi vést a dávat zpětnou vazbu jak vám, tak vedení), ale také časem vaším. Stejně tak špatná zkušenost se supervizí už dopředu negativně ovlivňuje spolupráci s případnými jinými supervizory (kteří by pro vás mohli představovat za normálních okolností důležité obohacení).
Zkrátka autosupervize je dobrý nápad, ale klasickou supervizi nenahradí. Je jejím užitečným doplňkem. Na to prosím myslete. Autosupervize je náš vnitřní supervizor, který nám může pomoc reflektovat to, co se v interakci s klientem dělo, jaké možnosti reakce jsme měli a co bychom mohli udělat jinak.
A nyní, jak taková autosupervize může vypadat?
Níže uvidíte pracovní list, který vám může pomoci si ve své hlavě rozebrat problematickou situaci, na kterou jste během své spolupráce s daným klientem (nebo třeba také s kolegou) narazili. Jednotlivé otázky vás vedou k přemýšlení nad reakcemi vás i klienta. Vyberte si tedy prosím jednu situaci ze své vlastní zkušenosti. List pak můžete používat opakovaně a stahovat jej dle vlastní potřeby.
Že vás žádný příklad nenapadá? Tak já vám zkusím poskytnout jeden jednoduchý (a možná do jisté míry úsměvný), kterého jsem byla sama přítomna:
Pracujete v sociální službě a aktuálně máte obědovou přestávku, po kterou je služba uzavřena. Na zvonek vaší kanceláře zvoní jedna z klientek, jejíž klíčovou pracovnicí je vaše kolegyně Anička. Ta je právě nyní v terénu. Klientku znáte a z jejích slov a výrazu tváře pochopíte, že potřebuje urgentně pomoc. Pozvete ji tedy dovnitř. Po chvíli ale zjistíte, že se vlastně nejedná o žádný akutní problém, že si klientka chce „jen“ popovídat – tak, jak je mnohdy zvyklá. Znenadání na vás direktivně a ledabyle zavolá: „Uvař mi kafe, Anička mi ho vždycky vaří!“
Zbytek příběhu ponechám na vaší fantazii. Je jasné, že si kontext můžete dále upravit.
Jak budete reagovat? Jaké vlastně máte možnosti? Prostřednictvím jednotlivých otázek si můžete tento případ dále rozebrat.
Jaké to pro vás bylo? Je autosupervize pro vás užitečným nástrojem nebo byste vše pojímali jinak? Dejte mi prosím vědět.
A na závěr si dovolím vyzvat vás. Přijímejte supervizi jako součást své profese a usilujete prosím o to, aby se vám vždy dostávalo kvalitní supervize, protože platí:
Pokud člověk nedokáže přijmout pomoc, nedokáže ji fakticky ani poskytnout.
Dass, Gorman
Příjemný čas strávený sebereflexí vám přeji vaše Any
