Taky máte pocit, že už toho o syndromu vyhoření bylo napsáno hodně? Někdy vnímám, že se za něj schovává vše a spojení „ona je vyhořelá/on je vyhořený“ už se poměrně vyprázdnilo svým obsahem a představuje nějakou normu.
Pravdou však je, že v reálu se můžeme setkat s více rozličnými situacemi, kdy se necítíme dobře, a přesto nenaplňujeme znaky vyhoření.
Symbolem dnešní Čokolády pro duši sociálních pracovníků je mučenka (anglicky passionfruit), a to proto, že se budeme věnovat tématu únavy ze soucitu (anglicky compassion fatigue). S anglickým termínem „passion“ představujícím v překladu vášeň a v přeneseném slova smyslu nadšení se tak setkáte v celém dnešním článku.
S únavou ze soucitu (compassion fatigue) se setká během své kariéry až 70% sociálních pracovníků.
Únava ze soucitu je úzce spojená s pomáhajícími profesemi jako je sociální práce, zdravotnictví nebo vzdělávání. Setkat se s ní ale mohou všichni lidé, u nichž velkou část života zaplňuje péče o druhého (např. rodinní pečující o vážně nemocného člena rodiny).
Je charakteristická ztrátou schopnosti empatického jednání a soucitu s druhými.
V praxi bývá únava ze soucitu důsledkem vystavování pracovníka stresovým událostem a traumatickým příběhům. Prakticky tedy pracovních vidí každý den trauma přímo „z první ruky“.
Únava ze soucitu nebo vyhoření?
Jak ale od sebe oba pojmy oddělit?
Syndrom vyhoření pramení zejména z vyčerpání a to jak emočního, tak fyzického. Kdežto únava ze soucitu vzniká při opakovaném vystavování pracovníka těžkým a traumatizujícím příběhům a faktům. Pro rozvinutí únavy ze soucitu ale mnohdy stačí být přímo nebo nepřímo u jedné traumatizující události. Častější však bývá situace, kdy každý den vidíte pravidelně ve své práci nemoc, bolest, nespravedlnost, bezmoc nebo špatné zacházení.
Rozdíl je rovněž v tom, že vyhoření představuje více táhlý proces postupného vyčerpání (ve více směrech a ohledech). K syndromu únavy ze soucitu může dojít rychle právě v souvislosti s konkrétní traumatizující skutečností. Na druhou stranu může tato „rychlost“ napomoci rychlejšímu zotavení se než v případě syndromu vyhoření.
Je pravdou, že postupem času a v rámci své vlastní ochrany v praxi tak trochu otupíme. V rámci svého interního žargonu začneme používat pojmy, které situaci klientů zlehčí a pro nás fungují jako určitý ventil. Bohužel někdy překročíme určitou hranici a začneme používat pojmy jako „bezďák, ležák, protiva“, apod. A protože je naše realita sociálním konstruktem, můžeme podle těchto pojmů ke klientům taky tak přistupovat. Je tedy důležité mít na paměti, že tato cesta může vést právě k naprostému otupění naší schopnosti empatie.
Asi každý z nás si vzpomene na příklad třeba ze zdravotnictví, kdy mu protivná a odměřená sestra či lékař odmítli poskytnout všechny potřebné informace nebo je nezajímalo, jak celou situaci vidíte vy. Možná právě tento člověk trpěl únavou ze soucitu, neměl však znalost toho, co se mu reálně děje.
Pokud svou únavu ze soucitu nerozpoznáme a nedokážeme řešit, může se stát, že nás bude doprovázet i do dalšího zaměstnání. Jednoduché řešení, které vás možná napadne – změnit práci – se tedy může minout svým účinkem.
Na jaké varovné signály si dát pozor?
Často ve svých textech popisuji, jak důležitá je sebereflexe. Díky ní máme možnost včas přijít na to, že naše vnímání a prožívání už může naplňovat znaky únavy ze soucitu.
Pojďme si ale pro přehlednost varovné signály více specifikovat:
1. emocionální – naštvání („klient zase něco chce/ zase se na to vykašlal, je to s ním hrozné a štve mě“), beznaděj („stejně jim nejde pomoct/mohou si za to sami/nemá to řešení“)
2. fyzické – změny tlaku – zejména zvýšený tlak a rychlejší tepová frekvence („toto jednání klienta mě dopaluje a vytáčí mě až mi vře krev v žilách“), bolesti hlavy nebo břicha („je mi z toho špatně“)
3. behaviorální – nízké nasazení pro práci (nedochvilnost, nepečlivost, nedokončování úkolů), látkové závislosti (potřeba častěji kouřit, případně užívat jiné látky a „berličky“, jak situaci zvládnout)
4. kognitivní – potíže s koncentrací (obtížné soustředění se na klienta nebo na jiné pracovní povinnosti) a s ní spojené nízké sebehodnocení („nezvládnu všechno, co se po mě chce/jsem k ničemu“)
Jak najít správné místo na škále mezi nezájmem a přílišným zainteresováním se?
Způsob, jakým včas odhalit, že se blížíme bodu únavy ze soucitu nebo jinými slovy „bodu zlomu“, je znát dobře svůj pomyslný vnitřní semafor.
V jeho zelené části prožíváme vše v pořádku a naplno, naše reakce jsou přiměřené (a to i když zrovna nezažíváme jen pozitivní zkušenosti).
Oranžová zóna je předstupněm výbušné červené zóny a je právě místem, které možná vaše okolí dobře zná. Pro získání informací o varovných signálech je proto dobré ptát se právě vašich blízkých. Čeho si obvykle všímají před tím, než „vybuchnete“, co je obvykle upozorní, že s vámi není něco v pořádku (na úrovni projevovaných emocí nebo na vašem chování)? Možná vás překvapí, že váš partner nebo partnerka tyto procesy dobře zná a v daných chvílích podle nich začne jednat (např. jde raději uvařit něco dobrého, snaží se s vámi mluvit o něčem jiném a „přetáhnout“ vás k jiným a veselejším činnostem nebo raději nemluvit vůbec).
Zde bych ještě ráda zmínila pojem okno tolerance. To představuje různě široký prostor našich zvládacích mechanismů. Je totiž jasné, že se v životě setkáváme s různými překážkami a naše prožívání tak není stále stejné – nejde o rovnou linii (máme dny, kdy se cítíme šťastně a zároveň „dny na blbce“).
Jinými slovy okno tolerance představuje míru, kdy ještě stres zvládáme bez přehnaných reakcí a bez větších negativních dopadů na svou psychiku. Vše vidíte názorně na obrázku níže, kde je okno tolerance patrné v zeleném pásu.
Když se vrátíme k příkladu zdravotní sestry, její okno tolerance bylo značně zúženo a její snížená schopnost empatie ji dostávala do žluté varovné zóny dříve, než by tomu bylo u jiného člověka (který má své okno tolerance širší). V důsledku ocitnutí se ve žluté zóně volila jiné vzorce chování, které pro nás bylo těžké akceptovat (odmítavost, nezájem, arogance, podrážděné odpovědi, apod.).
Zkuste se proto zeptat svého okolí, podle čeho vaše žluté zóny poznávají?
Dejte mi vědět, jak Vaši blízcí reagovali, když jste se jich zeptali? Co jste se díky této otázce o sobě dozvěděli?
Krásné dny a dostatek nejen slunce, ale i soucitu, Vám přeje Any
