Vítám Vás u pokračování článku Jak uvařit sociálního pracovníka. Jak jsem slibovala, nyní se podíváme na druhý význam tohoto spojení, možná na ten trochu odvrácený, kterého se spousta lidí bojí. I tato druhá stránka je však poměrně často součástí reality sociální práce. A proto, i když nechci působit negativně, ale spíše naopak, budu se v rámci webu věnovat také vyčerpání, případně vyhoření sociálních pracovníků. Nebo přesněji řečeno, co s ním. A proč? Protože si myslím, že zdaleka nic není ztraceno a pro boj s únavou a příznaky vyhoření máme možná více zbraní, než se na první pohled zdá.
Co tedy znamená vyhoření a jak je spojeno se stresem?
Sama nemám diagnózy a nálepky příliš ráda, protože v nás vzbuzují spíše ty špatné emoce. Z vlastní zkušenosti vím, že spojení „on je vyhořelý“ trochu svádí k tomu myslet si, že „on něco nezvládl“. To možná ale úzce souvisí s celkovým pojetím duševního zdraví v naší společnosti. S Vaším svolením tento pojem alespoň částečně v článku zmíním, aby bylo více zřejmé, o čem mluvím.
Stres představuje stav, kdy v důsledku zatížení organismu cítíme v těle napětí spojené s různými emocemi. Jeho základní funkcí je chránit nás před nebezpečím tím, že nás dovede do stavu pohotovosti, ve které nás udržuje až do doby, kdy nebezpečí nepomine. V dnešní době na nás však častěji než fyzické zdroje nebezpečí (stresory) působí spíše ty psychické. Zakořeněné reakce jako boj nebo útěk tak nemůžeme úplně vždy v těchto případech využít. A stres se tak hromadí. Většina z vás pravděpodobně už někdy slyšela o stavu, kdy je stresu dlouhodobě přespříliš a dochází k celkovému vyčerpání člověka, tedy o syndromu vyhoření (anglicky burnout). Zajímavé je, že syndrom vyhoření byl popsán již před 45 lety (Herbertem J. Freudenbergerem) a už tedy není úplně horkou novinkou na akademickém poli (Pešek, Praško, 2016) .
Co má společného syndrom vyhoření a sociální pracovníci?
V průběhu let, kdy byl syndrom vyhoření blíže studován, bylo zjištěno, že se mnohem častěji vyskytuje u těch profesí, jejich podstatou je kontakt a práce s lidmi, tedy konkrétně u pomáhajících pracovníků. Údajně se během svého života setká s vyhořením 20% – 30% pomáhajících odborníků (Pešek, Praško, 2016). Jako sociální pracovníky nás může trochu škodolibě potěšit, že mnohem hůře si oproti nám ve statistikách vedou lékaři. Pešek a Praško (2016) se domnívají, že syndromem vyhoření spíše trpí lidé, kteří jsou velmi pracovití a zodpovědní a kteří zároveň myslí více na druhé než na sebe. Pro lidi, kteří jsou mnohem více ohrožení vyhořením, je charakteristické, že se snaží stihnout a propojit co nejvíce věcí.
Co způsobuje syndrom vyhoření u sociálních pracovníků…aneb co se tedy musí pokazit?
V tomto místě bych ráda navázala na první díl článku Jak uvařit sociálního pracovníka, kde jsem zmiňovala jednotlivé kontexty inspirované Karen Healy (2014), které utváří význam sociální práce. Když jsem popisovala, co je důležité pro to, aby sociální pracovník „vznikl“, přemýšlela jsem nad tím, že úplně stejné kontexty, v případě, že nefungují, způsobí, že sociální pracovník „zanikne“ (ve smyslu vyhoří). Pokud bychom tedy pro každý z kontextů zkusili najít nějaký nefunkční příklad, mohlo by to vypadat takto:
- kontext SP jako instituce – metodické pokyny, zákony a nařízení nereflektují reálné podmínky potřebných skupin osob
- kontext vzdělávání – vzdělavatelé nekomunikují s poskytovateli služeb a výuka tak dostatečně nepřipravuje absolventy na to, co je v praxi čeká
- kontext praxe – vedení organizací neposkytuje pracovníkům dostatečnou podporu a důvěru
- kontext potřeb a očekávání klientů – klienti mají přehnaná očekávání od pracovníka, manipulují s ním
- neformální kontext – rodina profesi pracovníka nechápe, vyskytují se konflikty mezi blízkými
- další kontexty – zhoršený zdravotní stav pracovníka, problémy s nastavováním časových plánů a jejich plněním
- posledním prvkem je samotný sociální pracovník a jeho osobnost – přílišná zodpovědnost, nízké sebevědomí, nedostatek sebereflexe
Zde jsem uvedla jen některé příklady, jak se mohou nefunkční kontexty projevovat. Osobně se domnívám, že každému z kontextů přikládá každý sociální pracovník jinou důležitost, souhra více nefunkčností nebo existence jedné velké nefunkčnosti může mít za důsledek absolutní vyčerpání pracovníka.
Nedávno jsem narazila na úžasný článek v časopise Professional Social Work, popisující sociální pracovníky ve Walesu jako ty nejspokojenější sociální pracovníky v celé Británii (BASW, 2019). Když autoři výzkumu pátrali po tom, čím to je, že jsou tak spokojení a netrpí tzv. compassion fatigue (což lze volně přeložit jako únavu ze soucitu), dospěli k závěru, že je to pocitem dostatečně velké autonomie při výkonu profese. Tuto autonomii jim poskytuje především management organizací, který spíše než důslednou kontrolu, volí důvěru ve své pracovníky a jejich profesionální úsudek. Tento prvek bych zařadila do kontextu výkonu praxe. Zmiňuji jej zde proto, že právě nedostatek důvěry a snaha o až absurdní kontrolu mě samotnou v minulosti nejvíce přiblížila syndromu vyhoření. Tak nějak mám pocit, že jako sociální pracovníci jsme schopni pochopit všechny možné projevy chování, emocí a myšlení klientů, i když jsou sebevíc podivné nebo nepříjemné. Nedůvěra vedení ale je něco, co nám více leží v žaludku.
Podobné skutečnosti popisují také Pešek a Praško (2016), kteří říkají: „Pokud nemáme v zaměstnání dostatek bezpečí, udržuje to v nás stresující a vyčerpávající nejistotu a strach…(…)…Nedostatek možnosti sebeurčení se projevuje tak, že jsme výrazně omezováni ve svobodě rozhodování a v tvůrčí seberealizaci. To nás může štvát, protože si myslíme, že nám nadřízení nevěří, že nás nepřijímají, podceňují nás…“
A co když je to všechno ještě trochu jinak?
Velká část (především starších) publikací, týkajících se stresu, vnímá stres jako něco špatného. Dá se ale na stres pohlížet taky z jiného úhlu pohledu? Při práci na tomto článku se mi do rukou dostala kniha Na vrcholu od Brada Stulberga a Steva Magnesse (2019). Oba tyto autory spojila společná osobní zkušenost se syndromem vyhoření. Jejich pojetí stresu spočívá v tom, že stres nechápou ani jako dobrý, ani jako zlý. Podle nich jde totiž jen o to, jak jej vnímáme a v jakém množství jsme mu vystavováni. Stres a napětí tak mohou fungovat také jako zdroj růstu, a to za předpokladu, že jej „dávkujeme“ postupně v určitém množství. Myslím, že jejich interpretace je reálnější, protože stav, kdy nejsme vůbec vystaveni žádnému stresu je hodně výjimečný (myslím tím i situace, kdy čekáme v koloně aut nebo kdy musíme přeorganizovat svůj harmonogram kvůli nenadálé informaci, apod.).
Hans Selye (in Lehrhauptová, Meibertová, 2020), autor považovaný za otce teorie stresu, dokonce považuje stres za „sůl života“, a to proto, že stresová reakce nám poskytuje energii, kterou potřebujeme k rychlému konání v případě, že jsme vystaveni nějakému ohrožení nebo výzvě. O stresovou reakci se postarají různorodé hormonální procesy, které se odehrávají v našem těle.
Zajímavé rovněž je, že to, co je pro jednoho zdrojem stresu, může být pro druhého pozitivní výzvou (Lehrhauptová, Meibertová, 2020). Velmi důležité tedy je to, jaký význam stresu přikládáme. To vystihuje výrok Richarda Lazaruse (in Lehrhauptová, Meibertová, 2020): „Náš prožitek stresu a vliv stresu na náš stav závisí z velké části na tom, jak jej vnímáme“.
Stres je v podstatě všudypřítomný, ale podle současných poznatků to vlastně nemusí být až tak špatně. Jako cestu tedy vidím spíše práci s tím, jak na nás stres působí a na schopnosti umět regulovat jeho množství tak, aby nám byl prospěšný. Tímto směrem proto budu postupně vytvářet i jednotlivé články, které by Vám měly přinést informace o tom, jak pracovat na své duševní pohodě a jak vybalancovat velké množství nároků, které je na nás kladeno.
A co Vy? Setkali jste se někdy na vlastní kůži s pocitem, že už Vás nic nebaví a že nemáte sílu dále pomáhat ostatním? Co Vám pomohlo? Budu moc ráda, když budete své zkušenosti sdílet dál ostatním.
Moc Vás zdraví Vaše Any
Zdroje k článku:
BASW. 2019: The happiest social workers in the UK – and here’s why… Dostupné z: https://www.basw.co.uk/system/files/resources/psw-december-january-2019.pdf
Healy, K. 2014: Social work theories in context: creating frameworks for practice. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan.
Lehrhauptová, L., Meibertová, P. 2020: Zbavte se stresu pomocí všímavosti. Program na osm týdnů. Praha: Grada.
Magness, S., Stulberg, B. 2019: Na vrcholu. Posuňte své možnosti, vyhněte se vyhoření a dosáhněte nejlepších výsledků díky nové vědě o úspěchu. Praha: Grada.
Pešek, R., Praško., J. 2016: Praha: Syndrom vyhoření – jak se prací a pomáháním druhým nezničit. PASPARTA Publishing, s.r.o.
