Dobrý den, Ahoj, skvělí sociální pracovníci,

jmenuji se Any, tedy přesně Aneta a jsem sociálním pracovníkem. Po asi roce tvorby webového projektu Skvělí lidé.cz jsem si uvědomila, že jsem na webu ještě nezveřejnila nic o sobě a že vám tak zůstávám celkem dost v anonymitě. Ráda bych, abyste věděli, že jsem jednou z vás, a že se tak můžete na mě obracet s čímkoliv, co vás napadne.

Někdy je pro mě těžké přesně popsat sebe samu. Myslím si, že jsem člověk, který má rád lidi, je otevřený řešení různých témat, má spoustu nápadů a zároveň má obrovskou potřebu se neustále učit. Na druhou stranu jsem tak trochu “konzerva”, která má ráda svůj systém a řád, chce si dělat věci po svém a mívá své absolutní pravdy (to je pojem, který jsme u nás v rodině zavedli pro situace, kdy si daný člověk myslí, že jen jeho návrh na řešení problému je ten správný a všechny ostatní jsou špatné).

Sociální práce se mi vryla pod kůži už během mého studia na Masarykově univerzitě v Brně. Měla jsem velké štěstí na své spolužáky, se kterými jsme fungovali jako podpůrná skupina, kde si všichni vzájemně pomáhali. Společně jsme také zkoušeli provést malý palácový převrat a upozornit na nutnost uzpůsobení studia potřebám praxe. I když jsme se všechny rozutekly do různých oblastí a krajů, jsem vděčná, že jsem je mohla poznat.

V rámci své praxe mi nejvíce přirostly k srdci preventivní služby pro rodiny a děti a služby pro osoby se zkušeností s duševním onemocněním. Za obrovskou výhodu vnímám také fakt, že jsem si mohla zkusit různé druhy a styly práce jak přímo s klienty, tak manažery neziskovek, zástupci veřejné správy a jinými odborníky.

Považuji vždy za zajímavé, když vás svými slovy popíše někdo jiný, koho znáte nebo s kým se potkáváte. Když jsem opouštěla jedno ze svých pracovních míst, věnovala mi má kolegyně krátké, ale výstižné psaní, ve kterém mě popsala takto:

Jsi součástí týmu, která vnáší určitý klid a pohodu, ale zároveň neustálý pohyb. Jako lesní potůček. Není nijak velký, je plný tak akorát čerstvé vody, která je pořád v pohybu a teče přesně ke svému cíli. Zároveň je klidný, a když si k němu na chvíli člověk sedne, má pocit, že je vše naprosto v pořádku.

Když jsem text četla, tak jsme byla velmi dojatá, protože metaforou potůčku se má kolegyně neskutečně trefila tomu, jaká doopravdy jsem.

A proč že to sem vlastně píšu?

Protože bych byla ráda potůčkem, který osvěží vody sociální práce, která je krásnou krajinou, o které ale mnoho lidí neví, nebo které si až tak neváží. Ráda bych k sobě zároveň připojovala další potůčky se kterými budeme tvořit větší řeku, kterou půjde už jen stěží přehlédnout. Taková řeka přinese lidem potřebnou vláhu. Možná to bude znít až příliš namyšleně, ale stejně jako příroda potřebuje vodu, věřím tomu, že lidé na světě potřebují sociální pracovníky.

Moc vás zdraví vaše Any

P.S. Měla jsem v plánu přidat sem také svou fotku, abych pro vás nebyla “jen paní Columbovou”. Vzhledem k aktuální koronavirové době se mi však nepodařilo zatím spojit s nějakým fotografem. Fotografie je tedy zatím v procesu 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *