Když jsem hledala informace o tom, co říká odborná literatura o situaci začínajících sociálních pracovníků, narazila jsem na fakt, že v rámci českých zdrojů je informací poskrovnu. Zabrousila jsem proto na zahraniční weby, kde je tomuto tématu věnován větší prostor. Důležité je pro zajištění dostatečné pomoci a podpory vědět, s jakými obtížemi se mohou sociální pracovníci v takové chvíli setkávat. V dnešním článku se proto blíže zaměřím na to, jaké pocity a myšlenky se mohou honit v hlavách těch, kteří jsou v praxi první měsíce.

Rozhodně tím nechci říct, že přehled je univerzální a obsahuje všechny možné varianty situací. Zároveň vůbec nevylučuji. že někdo nenaráží ani ve svých počátcích na překážky a je tak spokojený a nic mu nechybí. Moc bych si přála, aby takových absolventů bylo co nejvíce. Dejte mi proto prosím vědět, jak jste své začátky prožívali vy? Co vám pomáhalo a co vám doslova lezlo na nervy?

Asi vás jako sociálního pracovníka nepřekvapí, že sociální práce je náročná. Může se ale stát, že realitu praxe budete vnímat jako PŘÍLIŠ náročnou. Může to souviset jednak se zvyknutím si na úplně jiný režim a harmonogram dne, ale také se samotným obsahem práce. Začínající pracovníci se mohou setkávat s tím, že nemají dostatek zdrojů a informací pro to, aby vše zvládli. Je proto podstatné nebýt na sebe příliš přísný, ale naopak laskavě vnímat své potřeby a dát prostor pro svůj odpočinek.

Co se s tím ale dá dělat? Pokud cítíte, že jste přetížení, zkuste to říct svým kolegům, případně člověku, který byl pro vás určen jako mentor v procesu zaučení v organizaci. Právě ti vám můžou poradit, jak se práci lépe nastavit nebo vám objem pracovních povinností zmenší. Pomoci může také sdílení s dalšími absolventy, se kterými jste studovali. Věřte tomu, že v dané situaci jsme se ocitli všichni a cítili jsme se podobně. Sdílené potíže se tak mohou stát polovičními. Myslete však na to, že když se dívají na stejnou věc různí lidé, může se každému jevit jinak – obzvláště, pokud se jich bezprostředně nedotýká.

Naše práce nebude nikdy hotova. Proto udělejte to nejlepší, co dnes můžete udělat a zítra se vraťte a pokračujte.

Čtete zcela správně. Během studií jste se patrně setkali se syndromem pomocníka. Co je ale syndrom podvodníka? Tento syndrom je znám už dlouhou dobu a jeho podstatou je pocit, že si práci, kterou děláme, nezasloužíme a nebo, že nejsme dostatečně schopní tuto práci vykonávat. Přiznám se, že si sama pamatuji, že jsem se v prvních měsících praxe cítila jako někdo, kdo si “jen hraje” na sociálního pracovníka, ale ve skutečnosti jím není (a to i přesto, že jsem měla již ukončené povinné vzdělání). Nejčastěji se tento syndrom objevuje u lidí, kteří mají rádi dokonale odvedenou práci, sníženou schopnost trpělivosti nebo mají nedostatečné vědomí vlastních schopností. Pocit nedostatečnosti se pak může objevit také třeba v situaci, kdy se setkáváme s velmi náročným případem nebo intervence nepostupuje tak, jak jsme předpokládali.

A jak si můžeme pomoct? Základem je, rozhodně se nesrovnávat se zkušenějšími kolegy. Studium sociální práce nás připravuje velmi dobře po teoretické stránce, praktická stránka však může být ve studiu upozaděna. Proto je důležité opět své pocity sdílet, a to nejen s kolegy, ale také v rámci supervize nebo prostřednictvím navazujících kurzů, které prakticky směřují k rozvoji vašich dovedností pro práci v konkrétní oblasti sociální práce. Možnost bavit se o konkrétních případech, jak v rámci intervize v týmu, tak v rámci praktických seminářů, může posílit vaši jistotu.

Pravidlem je, že člověk se nerodí profesionálem, ale že se profesionálem stává. A aby k tomu došlo, je potřeba jednak píle a zájmu, ale také podpory organizace, ve které daný člověk působí.

Velmi často říkám, že sociální práce funguje tam, kde se něco pokazilo. Každý den se tak setkáváme se smutnými příběhy, které na nás působí. V počátcích naší praxe však nemusíme mít dostatečně silně osvojeny mechanismy pro to, abychom na sebe příběhy našich klientů nenechali působit až moc. V noci se tak můžeme budit obavou o klienta a práci si tak neustále prolínat se svým osobním životem. Sama si vzpomínám na svou klientku, společně s níž jsme plánovaly útěk od jejího partnera, který ji týral. Už jsme byly domluvené na termínu, kdy si sbalí alespoň některé věci a já ji doprovodím na druhou část republiky na místo s utajeným pobytem, kde bude v bezpečí. Přiznám se, že se mi často stávalo, že jsem doma seděla a bála se, zda jí zrovna partner neubližuje. Právě proto schopnost vlastní citové ochrany vnímám jako klíčovou pro to, abychom se nesetkali se syndromem vyhoření.

Ten, kdo sám o sebe pečuje dobře a zvládá vyvážit svůj pracovní a osobní život, je výrazně chráněn právě před pocity vyhoření. V reflexi toho, jak se cítíte a co potřebujete, vám může pomoct také pravidelné psaní deníku nebo alespoň krátkých poznámek.

Možná mi někteří z vás potvrdí, že mít dobré vedení, není úplná samozřejmost.

Sama osobně se domnívám, že právě špatná spolupráce a nízká podpora ze strany vedení organizace, je tím nejčastějším důvodem, proč lidé opouští danou organizaci.

Co se dá dělat, když budete mít pocit, že vám vaše neulehčuje vaše začátky, ale spíš naopak? Ujistěte se, že se takto vedení chová ke všem zaměstnancům stejně, tedy ne pouze k vám. Pokud zjistíte, že se k vám vedení chová předsudečně (například na základě věku, pohlaví, sexuální orientace nebo etnicitě), je důležité jednat a komunikovat se širším vedením, případně s právníky, protože takové jednání je nepřípustné a porušuje vaše práva.

Když však zjistíte, že vaše vedení zkrátka “jen funguje špatně” a to vůči všem zaměstnancům stejně, můžete zvažovat, zda naleznete mechanismy, které vám umožní zůstat (třeba v situaci, kdy má vaše práce významné a nesporné výhody – dobrý kolektiv kolegů, výborná dostupnost z domova, zajímavá náplň práce, apod.), nebo zda se rozhodnete odejít. V případě odchodu rozhodně doporučuji “udržet si dekorum” a opouštět práci důstojně. Nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit reference nebo kontakty z předchozích zaměstnání.

Zde mám na mysli finanční ohodnocení sociální práce. Přesto, že jsou již patrné snahy o dorovnání platu sociálních pracovníků vůči dalším pomáhajícím profesím, jsou v našem oboru ještě značné rezervy. Velmi se liší také finanční ohodnocení dle konkrétní oblasti sociální práce a typu organizace. Obvykle platí, že finanční ohodnocení v sociálních službách, které byly zřízeny veřejnými institucemi, je vyšší. V počátcích své kariéry taky můžete narážet na to, že máte pocit, že množství vaší práce a pracovní nasazení je obrovské, vaši kolegové nebo jiní zaměstnanci organizace však dostávají vyšší plat. Na druhou stranu vidina možnosti kariérního růstu, souvisejícího s růstem mzdy, může působit také motivačně pro to, aby pracovník v organizaci setrval a pracoval na sobě. Často také dochází k tomu, že nástupní plat je zvyšován po ukončení zkušební doby nebo po jednom odpracovaném roce. Vzpomínám si, že pro mě nebylo zvykem, že jsem s ukončením studia také přišla o veškeré studentské slevy a výhody (například sleva na jízdné, do kulturních institucí, apod.). Náklady na běžný život se tak zvýšily.

Jak mít tedy finance pod kontrolou? Určitě je dobré si své náklady dobře zmapovat a zapsat. Kolik financí potřebujete pro uhrazení toho nejnutnějšího (bydlení, strava, hygiena, pravidelné platby, telefon atd.), a jaký příjem těmto nákladům odpovídá? Výhodou je také finanční stránku zaměstnání a její vývoj diskutovat ještě před nástupem. Díky tomu budete vědět, co můžete a co naopak nemůžete čekat.

Zároveň je důležité být trpělivý a realistický. Není možné chtít všechno hned.

S vyššími zkušenostmi pro vás také bude jednodušší vyjednávat o navýšení mzdy, protože budete mít argumenty, o něž se budete moci opřít (např. příklady úspěšných intervencí, absolvované další kurzy a vzdělávání nebo další specifické znalosti z praxe).

Na takové vyjednávání se vyplatí být dobře připraven, mít nachystány podklady ke svým dovednostem a úspěchům a ptát se.

I když vás to možná překvapuje, i to se může stát. V práci pro vás může být složité najít produktivní činnost a naplnit tak celý pracovní den. A čím nudu zahnat? Zkuste se nejdříve zamyslet nad tím, jestli do své práce vkládáte maximum úsilí. Nevyhýbáte se náhodou úkolům, které pro vás nejsou snadné nebo které vás nebaví? Můžete se také spojit se svým vedoucím a zeptat se ho, zda by pro něj bylo v pořádku, pokud byste udělali nějakou práci nebo speciální úkol navíc. Podobně můžete zkusit promluvit také s kolegy. Možná vám rádi delegují nějakou svou práci. Stav nerovnováhy v pracovních náplních může souviset s nějakou nedávnou reorganizací ve službě nebo s jinými změnami. Když vás vedení podpoří, můžete svou volnou kapacitu vyčlenit také pro své další vzdělávání. Zažila jsem sama chvíli, kdy právě změna struktury organizace, spojená s odchodem starého a příchodem nového zaměstnance způsobila, že nebylo možné vykonávat běžnou práci (nebyl třeba počítač nebo telefon). Právě tuto omezenou dobu jsem pak využila pro získání hlubších znalostí.

V případě, že by stav nudy trval dlouhodobě a vy jste neviděli možnost jak to změnit, možná by pro vás byla dobrá změna pozice nebo působiště.

Přeci jen v práci trávíme hodně svého života a tak nám musí dávat smysl.

V závěrečné části přidám mé ryze osobní téma. Myslím si totiž, že právě vlastní zkušenost jiného člověka a vědomí, že se všichni můžeme cítit během svých prvních měsíců v praxi nějak zvláštně, nepříjemně, může způsobit, že tato témata budeme více otevírat a pomáhat si navzájem. Ve svých prvních měsících praxe jsem často narážela na to, že jsem teoreticky věděla, s jakými strukturálními problémy situace mého klienta souvisí, prakticky jsem ale nedokázala sestavit ve spolupráci s nám individuální plán a vyřídit sociální dávky. Pamatuji si, že jsem se zlobila na svou vysokou školu, že mě na praxi dostatečně nepřipravila. Škola pro mě byla viníkem toho, proč se cítím nejistá. Postupem času jsem však zjistila, že mě škola naučila přemýšlet o situaci mého klienta jinak, než jak přemýšlí ti, kteří si studiem neprošli.

Právě schopnost kriticky myslet v konečném důsledků vnímám jako obrovskou výhodu studia sociální práce. Stále však vnímám jako velmi důležité pracovat na propojení teoretické a praktické výuky, protože jsme jeden z nejvíce prakticky zaměřených oborů vůbec.

Naše práce zdaleka není jednoduchá. Kdyby taková byla, nebylo by zapotřebí regulovat a nastavovat požadavky pro její vykonávání. Nemuseli bychom absolvovat žádné teoretické lekce ani praktické nácviky. Jestli se tedy setkáváte s potížemi na začátku své profesní kariéry, je to normální. A normální je také říct si o pomoc. Pokud se budete bát oslovit s prosbou o podporu své kolegy, vedení nebo blízké, můžete zkusit tento web a zapojit se do projektu START ME UP.

Vždy pro vás, vaše Any.

close

ZAJÍMÁ TĚ, JAK VYPADAJÍ MATERIÁLY PROGRAMU

START ME UP?

Zadej svou e-mailovou adresu a já Ti zašlu ukázku materiálů a budu Tě informovat o tom, co je k projektu na webu nového!

Mou zásadou je, že nespamuji. Bližší informace o zpracování dat naleznete v sekci Ochrana osobních údajů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *