Jako sociální pracovníci se v lidmi v obtížných životních situacích setkáváme den co den – mnohdy celé dny slyšíme jen o lidském trápení. To je důvodem, proč sociální práce klade na člověka velké nároky a může způsobit značné vyčerpání. Složitější je naše pozice také v tom, že je očekáváno, že budeme vždy milí, dobře naladění a že v podstatě nebudeme sami pro sebe nic potřebovat.
Syndrom vyhoření poprvé popsal Herbert Freudenberger v roce 1975 a definoval jej jako souhru třech klíčových komponentů:
1. emocionální vyčerpání – situace, kdy se staráme v přílišné míře a příliš dlouho
2. depersonalizace – ztráta schopnosti empatie k druhým, soucitu při péči
3. pocit marnosti – vnímání, že to, co dělám, nemá žádný smysl a nemám šanci uspět
V této Čokoládě pro duši sociálních pracovníků se zaměříme na to, jak se můžeme dostat z bludného kruhu stresujících emocí a pomoci si tak zvládnout těžké chvíle.
Emoce jsou jako tunely. Když jimi projdeme, čeká nás na jejich konci světlo. K vyčerpání dochází, pokud v emoci uvízneme.
Emily Nagoski, Amelia Nagoski
Průvodcem nám dnes bude kniha sester Emily a Amelie Nagoskiových, která nese název: Burnout: The Secret to Unlocking the Stress Cycle. Podle nich je možné vypořádat se s příznaky syndromu vyhoření prostřednictvím třech principů, kterými jsou: zastavení kruhu stresové reakce, práce s naším vnitřním „monitorem“ a vedení smysluplného života. První z těchto „pomocníků“ si představíme dnes, zbylé dva v budoucích dílech Čokolády.
„Vypořádání se se stresem je odlišný proces od vypořádání se s věcmi, které vám způsobují stres.“
Stresory představují vše, co různými způsoby může naše tělo interpretovat jako možnou hrozbu (cokoliv, co vidíme, slyšíme, cítíme – práce, očekávání, rodina, kritika, vzpomínky, zkušenosti, identita, apod.).
Stres je poté neurologickou a fyziologickou reakcí na tyto podněty. Stres jako reakce je nám podmíněna evolučně, když nás chránila třeba před divokým zvířetem nebo jiným nebezpečím.
Citát výše upozorňuje na skutečnost, že i když faktická hrozba pomine, naše tělo může stále zažívat stresovou reakci a být režimu plné akce. Nedali jsme mu totiž dostatečně najevo, že jsme v bezpečí – tedy zůstali jsme zaseknuti ve stresové reakci. A chronicky zažívaný stres znamená chronicky prožívanou stresovou reakci, která ve svém důsledku negativně ovlivňuje naše zdraví (hormony, tlak, imunitu, spánek, zažívání, apod.).
„Smějeme se a ignorujeme naše pocity, protože vnímáme, že jsou méně podstatné, než pocity ostatních.“
Tento bod je typický pro nás sociální pracovníky. Sami sebe dáváme až na druhé místo a neposloucháme signály svého těla, protože přeci klient je důležitější a není vhodné upozorňovat na naše potřeby. Jsou také chvíle, kdy je postup potlačení našich potřeb (třeba formou útěku) zkrátka bezpečnější (v případě fyzického napadení například ze strany blízkého rodinného příslušníka klienta není možné, abychom útok opětovali). Spousta z nás tak chodí po světě s neuzavřeným kruhem stresové reakce.
„Cítit se dobře neznamená žít ve stavu trvalého bezpečí a klidu, ale plynule se pohybovat ze stavu nepřízně zpátky do bezpečí a klidu. Stres sám o sobě není špatný; špatné je být v něm zaseknutý.“
Jaké jsou tedy ty nejefektivnější cesty, kterými se můžeme vymanit z kruhu stresové reakce?
Podle sester Nagoskiových je tím nejlepším způsobem jakákoliv fyzická aktivita (jít si zaplavat nebo zaběhat, protáhnout se, cvičit jógu atd.), protože ta pomáhá dát tělu jasný a jednoznačný signál, že je už v bezpečí.
Dalšími způsoby, které navrhují, jsou:
– Dýchání (hluboké a pomalé, s dlouhými výdechy), které je vhodné především ve chvílích, kdy úroveň stresu není na té nejvyšší hranici (více o dýchání se můžete dočíst na webu zde).
– Pozitivní sociální interakce (povídání s přáteli, společný humor, rozhovor se sousedem v autobuse), protože je pro nás znamením, že naše okolí je v pořádku a poskytuje nám potřebné zázemí. Zajímavým tipem je tzn. „šestivteřinový polibek“. Šest vteřin je zcela záměrná délka, protože s člověkem, ke kterému necítíme žádnou vazbu a s nímž se necítíme v bezpečí, bychom se tak dlouho nelíbali. Šest vteřin nás podle Johna Gottmana dokáže přesvědčit o tom, že jsme v bezpečí. Obdobou polibku je „dvacetivteřinové objetí“, které rovněž přesvědčí naše tělo, že je již vše v pořádku (doplním ještě, že naši domácí mazlíčci mohou být právě těmi, kteří nám takové objetí poskytnou, pokud kolem sebe z různých důvodů nemáme své blízké).
– Pláč – ano, i když byste možná namítali, že pláč nic nezmění, puštění si například filmu, u kterého se doslova vypláčeme, nás rovněž může provést kruhem stresové reakce až do úspěšného konce. Může to tedy fungovat tak, že po půl hodině pláče se nám uleví a my můžeme jít dál.
– Kreativní vyjádření (malování, divadlo, hudba, psaní) je posledním námětem pro to, jak se vypořádat se stresem. Při tvoření totiž můžeme dát prostor sebevyjádření pocitů, které se tak mohou lépe vyplavit ven. Pro to, abyste si zpívali ve sprše není nutné být zrovna ten nejlepší hudebník :).
Jediné, co nefunguje, je, říkat si, že je vše v pořádku a není třeba nic dělat. Dokončení kruhu stresové reakce není rozumovým rozhodnutím, ale něčím, co dlužíme svému tělu.
Emily Nagoski, Amelia Nagoski
Jak poznáte na svém vlastním těle, že se vám ulevilo a podařilo se vám vypořádat se stresovou reakci?
Dejte mi vědět, co pomáhá vám? Každý jsme jiný a každý potřebuje jiný přístup. Abyste našli pro sebe ten nejlepší, přeje vaše Any
