Mezi častou charakteristikou osobnosti sociálních pracovníků bezpochyby patří to, že jsou to „hodní lidé“. I já sama musím říct, že mi mí blízcí již od dětství tuto vlastnost připisovali. Asi není překvapením, že sociální pracovníci jsou ve většině označováni jako hodní lidé, tedy ti, v jejichž blízkosti se cítí ostatní lidé příjemně, kteří dokáží být empatičtí a nápomocní, pokud se někdo dostane do obtíží. Postupem času jsem ale narazila na situaci, kdy mi moje „hodnost“ začala tropit také nemalé potíže. Někdy pro mě bylo obtížné naplnit očekávání lidí kolem mě, že budu kdykoliv k dispozici připravena pomoci. Zároveň mě moje „hodnost“ přivedla do role toho, kdo vše přeci zvládne a sám žádné problémy nemá (a nemá na ně ani nárok).
Odvrácenou stranu situace hodných lidí trefně popisuje Haemin Sunim, věhlasný světový učitel zen-buddhismu, v knize Láska k nedokonalým věcem (2019). Uvádí totiž, že označením „hodný“ často poukazujeme na někoho, kdo se „podřizuje vůli ostatních a není průbojný“ (Sunim, 2019: 17). V tomto světle už tedy vlastnost být hodný není až tak pozitivní, jak se na první pohled zdálo. Myslím si, že je bohužel na Sunimově myšlence mnoho pravdivého. Hodný je ten, kdo dokáže upozadit vlastní přání a upřednostnit přání druhých.
Problémem však zůstává, že vlastní vůle, přání a touhy takového člověka zůstávají kdesi v pozadí. Bezpochyby je to také otázka osobních hranic nás – pomáhajících profesionálů. Až když jsem si uvědomila, jak náročné je mě pro být tím, kdo neustále říká ano, mohla jsem začít pracovat na vymezení sebe sama. Nebudu ale říkat, že je to jednoduchý a rychlý proces. Ba naopak. Ještě stále narážím na chvíle, kdy nedokážu říct, co si opravdu myslím proto, abych někoho neranila nebo nenaštvala.
Ale jak říká Haemin Sunim (2019: 23):
Když vás někdo požádá o nějakou službu, nezapomeňte, že můžete říct: „Je mi to moc líto, ale nemůžu to udělat“. Nemáte žádnou povinnost vzít na sebe úkol, který by pro vás byl velkou zátěží. A pokud ve vztahu vznikne napětí kvůli tomu, že službu neprokážete, nebyl to nikdy vztah, který jste vůbec měli začínat.
Když tedy alespoň někdy zkusíme na chvilku přestat „být hodní“, budeme více sami sebou, čímž podpoříme tak své vnitřní štěstí. V konečném důsledku z nás budou i lepší sociální pracovníci, protože budeme dobře vědět, čím jsme, co si přejeme, co zvládneme a co už ne. Vyčerpaný pracovník, který stále „jede“, i když už vlastně dávno ztratil sílu, je nebezpečím nejen pro sebe, ale také pro ostatní.
Moc vás zdraví a krásný rok 2021 přeje Any
Zdroj k článku:
SUNIM, H. 2019. Láska k nedokonalým věcem. Jak přijmou sebe sama ve světě usilujícím o dokonalost. Brno: Jota.
