Je zde všude kolem nás, a bohužel už docela dlouho. Nebo minimálně déle, než jsme všichni předpokládali. Neustále jsme médii syceni negativními informacemi spojenými s riziky, ne/zvládáním situace, na kterou nebyl nikdo připraven a chaotickými změnami, kterým se musíme přizpůsobit. Myslím si ale, že těch špatných zpráv už máme všichni dost. Zkusme se proto podívat na koronavirovou dobu z trochu jiného pohledu. A to z takového, který nám řekne, co si z tohoto období můžeme pro naši profesi sociálních pracovníků vzít.

V rámci spolupráce se studenty kombinovaného magisterského studia oboru sociální práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vznikl námět na to, podívat se na sociální práci jako na uživatele služby, který potřebuje podporu v době krize. Někdy totiž v naší práci můžeme sklouznout k představě, že podporu potřebují pouze klienti a stavíme se do role těch, kteří musí vždy vše a za všech okolností zvládnout. Ale i my jsme jenom lidé, máme své problémy, starosti a můžeme se dostat do stavu krize.

Co by asi sociální práce jako uživatel služby říkala při prvním setkání (pozn. s ohledem na lepší čtivost textu využíváme pro označení sociální práce ženský rod)?

„Prožívám nyní tak těžké období, že mám pocit, že by bylo možná lepší všechno vzdát. Nedává mi to smysl. Situace je asi úplně beznadějná. Na takovou krizi jsem nebyla připravená. Zakázali mi dělat to, čím jsem a omezili mě v tom, jak pomáhat lidem. Nevím, jak dál a kdy to skončí. Co, když někoho ohrozím svou činností nebo naopak svou nepřítomností? Jsem už hodně unavená. Co mám dělat a dá se vůbec něco dělat? Dá se začít znovu? A jak?“

Jak byste dále pracovali s takovým klientem? Co byste mu poradili? Dá se vůbec růst a rozvíjet se i v době krize?

Věříme tomu, že pokud by takový klient stál před vámi, rozhodně byste se snažili podpořit ho v tom, že změna je možná vždy a že se mohou rozvíjet všichni (a že alespoň drobná pozitivní změna k větší pohodě je reální v každé situaci). Stejně tak, jak to před lety popsala Virginia Satirová (in Banmen, 2005) ve svých textech, popisujících Modelu růstu. Podle ní můžeme chtít více, než jen rezignovat, vzdát se pouze přežívat. Asi byste se ve svém rozhovoru zaměřili na silné stránky a na to, co klientka zatím nevidí, ale co ve skutečnosti zvládla a dokázala, když se snažila čelit obtížné situaci. Pokusili byste se ji přivést k tomu, že krize je velká možnost, jak se naučit něco nového, posílit své schopnosti a prokázat, že dokáže více, než si kdy myslela. Z každé krize vycházíme posíleni. A jak se říká, zvládli jsme 100% všech našich špatných dní, vedeme si proto velmi dobře.

V tuto chvíli by se asi sociální práce zeptala: „Co si myslíte, že jsem zvládl/a? Já o ničem nevím.“ Byla by totiž chycena v černobílém tunelovitém vidění, kde člověk spatřuje pouze jednu, obvykle negativní myšlenku nebo možnost.

Tak tedy, milá sociální práce:

  1. Od počátku jste se nebála stát v první linii a pomáhat těm potřebným, a to i za značně omezujících a stresujících podmínek. Neřekla jste: „Já mám zavřeno a nic mě nezajímá“. Nasadila jste si roušku a zkrátka jste „jela dál“. Všimla si toho dokonce i média, která vás až do té doby prezentovala spíše negativně. Najednou jsme vás mohli vidět jako někoho statečného, kdo obětuje svůj vlastní komfort pro pomoc druhým. A to je do budoucna pro vaši další pozici moc důležité.
  2. Prokázala jste, že jste potřebná a že se dokážete flexibilně přizpůsobit změnám, se kterými má mnoho jiných oborů potíže. Řídila jste se heslem: „kdo nechce, hledá výmluvy, kdo chce, hledá způsoby“ a zkoušela jsi najít cesty, jak zůstat v kontaktu s potřebnými a pomáhat dál.
  3. Dokázala jste se naučit využívat doposud trochu opomenuté technologie a komunikovat prostřednictvím rozličných zařízení a aplikací tak, aby bylo zachováno bezpečí a zdraví všech. Díky tomu nebyl nikdo na svůj problém sám.
  4. Upozorňovala jste na nutnost dodržování lidských práv i v době, která je v mnoha ohledech nouzová. Víte, že lidská práva nelze opomíjet ani v té nejvyšší nouzi, nezpronevěřila jste se proto svým základním principům, kterými hájení práv bezpochyby je.
  5. Dala jste najevo, že jste týmový hráč, který dokáže podržet kolegy, pokud je to nutné. V situaci, kdy nemohl někdo z kolegů pracovat, ochotně jste za něj zastoupila tak, aby mohly být veškeré služby zachovány.
  6. Dělala jste to nejlepší, co umíte, i v době, kdy jste byla v izolaci od svých kolegů, se kterými jste se nemohla osobně potkávat, sdílet a podporovat se formou face to face.
  7. Potvrdila jste si, že vaše uvažování do budoucna jde správným směrem. Že vytvářet zařízení pro velké množství osob není to ideální řešení, a že je nutné poskytovat pomoc a podporu v běžném prostředí lidí. Již víte, že velké domovy nejsou hudbou budoucnosti.
  8. Zjistila jste, že také ti, kteří se pro vaši práci teprve připravují, dokáží projevit odvahu a ochotu zapojit se. Vaši studenti vyměnili lavice za tvrdou realitu, a obstáli v ní. Díky tomu, se z nich mohou stát sociální pracovníci nové generace.

Autoři Stulberg a Magness (2019), které jsem zmiňovala již v dřívějších článcích, v knize Na vrcholu popisují, že osobnostní růst nastává ve chvíli, kdy je přítomno vypětí, které je až na samé hranici našich možností společně s odpočinkem, během něhož máme možnost zregenerovat. Tuto rovnici růstu si lze představit na tvorbě svalové hmoty. Pokud cvičíme příliš málo, svaly neposílí. Pokud se dlouhodobě příliš přetěžujeme, svaly nevydrží a poškodí se. Pokud ale trénujeme pravidelně, intenzivně, ale zároveň dáváme prostor dostatečné regeneraci, posouváme svůj výkon nahoru. Nekončící období pandemie je vyčerpávající pro všechny pomáhající profese. Pracovníci jsou mnohdy na hranici svých fyzických a psychických možností. Až určitá doba odpočinku, regenerace a odstupu nás přivede k tomu, že sociální práce dokázala nebývalé věci. Je však důležité myslet také na sebe a pravidelně dobíjet své energetické kapacity. Bez odpočinku není růst, ale jen vyčerpání.

Zároveň bychom na sebe neměli být příliš přísní. Sociální práce je úspěšná. Pokud na úspěch pohlížíme jako na snahu dělat, co je v mé moci a neustále se zlepšovat, i když mě situace limituje (Dweck, 2017). Někdy se říká, že kouzlo interpretace má velkou moc. Myslíme, že ji skutečně má. Pokud budeme využívat růstové nastavení mysli, uvidíme, jakou snahu jsme projevili pro to, aby se dostalo pomoci potřebným lidem i v době krize, kterou po dlouhá léta nikdo nepamatuje. Udělali jsme proto jako sociální pracovníci vše a prokázali jsme, čím je sociální práce výjimečná. Výsledkem bude, že sociální práce už nebude taková, jako byla dřív. A to je dobře. Posune se totiž dál a je jen otázkou času, kdy získá rovnocenné místo mezi dalšími pomáhajícími profesemi. Je skvělé, že jsme se posunuli od výmluv a obviňování druhých za náš neúspěch k chápání překážky jako příležitosti k růstu.

Moc děkuji všem skvělým studentům sociální práce, kteří se do této aktivity zapojili, především pak Pavlíně Břeňové, která je spoluautorkou tohoto článku 🙂

Zdroje k článku

BANMEN, J. 2005. Model růstu. Za hranice rodinné terapie. Brno: Cesta.

DWECK, C. Nastavení mysli. 2017. Nová psychologie úspěchu aneb naučte se využít svůj potenciál (aktualizované a rozšířené vydání). Brno: Jan Melvil Publishing.

STULBERG, B., MAGNESS, S. 2019. Na vrcholu. Posuňte své možnosti, vyhněte se vyhoření a dosáhněte nejlepších výsledků díky nové vědě o úspěchu. Praha: Grada.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *