Očekávání jsou nekonečná, čas je ale konečný

Na uvedený citát jsem narazila v knížce Život podle Julie (v originále Juliet´s School of Possibilities), napsané Laurou Vanderkam. Určitě doporučuji tuto nepříliš dlouhou a čtivou knížku pro ty, kteří mají pocit, že nemají kontrolu nad svým časem a stejně jako hlavní hrdinka žijí naprosto zavalení svou prací. Citát přesně odpovídá tomu, jaké mohou být pocity mnohých z nás. Vnímáme, že kolem nás stále někdo něco očekává a hlavně, že my těmto očekáváním musíme vždy dostát. Vedoucí naší služby očekává, že se stihneme plně věnovat neúměrnému množství klientů, společnost očekává, že budeme vždy a neúnavně fungovat bez nároku na větší ocenění, uživatelé mnohdy očekávají, že budeme vždy k dispozici a naši blízcí očekávají naši pozornost a péči. Realita je však taková, že čas je konečný, a proto je nutné důsledně vybírat to, čemu jej budeme věnovat. Z tohoto úhlu pohledu je tedy rozhodnutí o tom, čemu budeme věnovat pozornost, důležitější, než samotný nedostatek času. Každý výběr představuje totiž jiné možnosti.

Hodně štěstí při výběru přeje Vaše Any

Zajímá Vás více o sociální práci?

POŠLETE MI SVŮJ KONTAKT A JÁ VÁS BUDU INFORMOVAT O VŠECH NOVINKÁCH, KTERÉ NA WEBU VZNIKNOU!

MOU ZÁSADOU JE, ŽE NESPAMUJI! DALŠÍ INFORMACE O OCHRANĚ SVÝCH DAT NALEZNETE V SEKCI ZÁSADY ZPRACOVÁNÍ OSOBNÍCH ÚDAJŮ.

Možná vás bude zajímat

Čokoláda pro duši sociálních pracovníků XV. – když jsme unaveni z věčného soucitu

Taky máte pocit, že už toho o syndromu vyhoření bylo napsáno hodně? Někdy vnímám, že se za něj schovává vše a spojení „ona je vyhořelá/on je vyhořený“ už se poměrně vyprázdnilo svým obsahem a představuje nějakou normu. Pravdou však je, že v reálu se můžeme setkat s více rozličnými situacemi, kdy se necítíme dobře, a přesto nenaplňujeme znaky vyhoření.

S láskou o sociální práci EP 2 – S Helenou Málkovou o podpoře neformálních pečujících

V rozhovoru s Helenou Málkovou se dotýkáme toho, co neformální pečující potřebují a že jsou cílovou skupinou, která si zaslouží pozornost sociální práce. A to navzdory tomu, že z pohledu legislativy stále zůstávají upozaděni. Mluvily jsme ale také o tom, jak těžké je pro sociální pracovnici skloubit rodičovskou a profesní roli a jak jako matka pohlíží na své další pracovní uplatnění.