Možná Vás při brouzdání webem napadlo něco takového: „Všude se tu říká, že sociální práce je skvělá disciplína a sociální pracovníci jsou úžasní lidé, co ji ale dělá tak skvělým oborem? Proč si ji vůbec lidé, kteří ji vykonávají, vybrali?“
A právě na tuto otázku chci v dnešním, možná trošku osobnějším článku odpovědět. Podívejte se proto nyní na mých pět důvodů:
Sociální práce mi dává pocit smyslu. Tato skutečnost je asi jedním z nejčastějších důvodů, proč se lidé na dráhu sociálního pracovníka vydávají. Úplně stejně to bylo u mě. Už od dětství jsem byla ráda v kontaktu s lidmi, povídala si s nimi a pro své školní kamarády jsem byla takovou „vrbou“. Pomoc ostatním lidem mě tak vždycky táhla. Také mě odjakživa zajímaly spíše humanitní obory jako historie a sociologie a chtěla jsem vědět víc o tom, jak funguje lidská společnost. S více informacemi o tom, jak byla a je naše společnost uspořádání jsem začala zjišťovat, že v ní existují určité mezery, a že ne každý v ní má úplně stejné podmínky pro úspěch. Postupně jsem došla k tomu, že pro řešení těchto „nedokonalostí a mezer“ je právě sociální práce ideálním nástrojem, protože sociální práce může působit jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni skupiny, komunity nebo celé společnosti. Být při tom, když se daří změna k lepšímu je neskutečně naplňující.
Sociální práce je různorodá a při jejím vykonávání není žádný den stejný. To zní jako noční můra pro toho, kdo má rád svůj klid, rozvrhnutí práce a je zvyklý, že se zadané činnosti opakují. Já osobně jsem si zkusila obojí. A myslím, že klíčem je vědět, co je to pravé ořechové pro Vás. Mě pro změnu vstávají chlupy na hlavě hrůzou, když je každý den stejný a mám pořád opakovat stejný postup dokola. To, že pracujeme s lidmi, nám totiž nabízí možnost, že když děláme něco vícekrát, stejně to neděláme stejně. Můžeme si to ukázat na příkladu žádání o sociální dávku – třeba mimořádnou okamžitou pomoc. Člověk by si řekl, že je to pokaždé stejné. Vyplní se s klientem formulář a je hotovo. Mám zkušenost, že tzv. MOPku jsem vyplňovala tolikrát různě, že jsem měla pocit, že se snad jedná o jinou sociální dávku. Každý klient totiž potřebuje jinou podporu, jiné skutečnosti mu mohou být nejasné, každý v jiné míře zvládá celý proces sám, žádá si na trochu jinou „věc“ a je potřeba tomu obsah žádosti přizpůsobit. A to jsem zmínila jen velmi drobný příklad různorodosti celé praxe sociální práce. V sociální práci se zkrátka pořád učíme a seznamujeme s něčím novým. To je pro mě obrovské plus.
Sociální práce mě vede k tomu, abych lidi nesoudila a nenálepkovala. Mnohdy je totiž velmi jednoduché označit někoho za „bezďomovce“, „narkomana“, „neschopnou matku“, když byste se však blíže podívali na situace každého člověka, a především na její kontext a souvislosti, zjistili byste, že daného člověka nelze tak jednoznačně a černobíle soudit. Sociální práce nám ukazuje, jak pestrobarevný svět je a jaké různé „odstíny“ a nuance může život každého člověka mít. Vzpomínám si na svou první přednášku na univerzitě, kterou naše vyučující zahájila slovy: „Pokud jste rasisti, tak tady nemáte co dělat!“. V tu chvíli jsme byli docela vyjevení, protože tak nějak jsme si mysleli, že rasisti nejsme, protože přece chceme pomáhat. Pravdou, na kterou daná profesorka narážela ale je, že každý z nás má v sobě zakořeněné určitě stereotypy, které mu pomáhají zpřehledňovat svět kolem. Rizikem stereotypu však může být jeho zjednodušenost. Pro profesi sociálního pracovníka je proto klíčové své stereotypy vnímat a dále s nimi pracovat.
Když jsem se stala sociálním pracovníkem, začala jsem si více vážit toho, co mám. Musím přiznat, že i když jsem si to neuvědomovala, můj život byl vždy v podstatě bezproblémový. Vyrůstala jsem v harmonické rodině, mí rodiče mě podporovali ve studiu, nikdy jsem neměla nouzi o pěkné oblečení, dostatek potravin a společně jsme mohli také cestovat. Dlouho jsem to brala jako samozřejmost, ba naopak jsem měla tendenci srovnávat se s movitějšími spolužáky a dožadovala jsem se toho „lepšího“ mobilu, značkového oblečení, a tak podobně. Když jsem se pak v rámci praxe dostala ke klientům sociálních služeb, zjistila jsem, že to, co byla pro mě samozřejmost, mohou někteří lidé vnímat jako příliš vzdálený cíl, který je v podstatě nedosažitelný. Naučilo mě to chápat, že skutečné štěstí závisí na úplně jiných věcech než na mikině Adidas.
Sociální práce je skvělá v tom, že pomáhá lidem dosáhnout alespoň části toho, co by se jim možná zdálo jako nemožné. Osobně velmi věřím tomu, že ať je situace klienta sebekomplikovanější a sebevíce kritická, vždy je možné učinit alespoň dílčí změnu tak, aby se posunula k lepšímu. Klíč vidím právě v roli sociálního pracovníka, kterého bych v tomto kontextu označila spíše jako „hledače cest a možností“. Spousta klientů totiž v důsledku dlouhodobému čelení neutěšené situaci ztratila schopnost vidět různé cesty, jak ze situace ven. Vidí třeba jen jednu, a ta jim přijde příliš náročná. Sociální pracovník v této situaci může vést prostřednictvím rozhovoru k nalézání dalších cest nebo způsobů, jak situaci řešit. Následně, v situaci, kdy jsou další cesty objeveny, může pomoci celý proces změny rozkouskovat na dílčí kroky, které budou zvládnutelné. Když nezaměstnanému člověku, který chce pracovat, řeknete, ať si najde práci, může to pro něj znamenat přespříliš velký balík. Ten obsahuje spoustu nejistot jako: jak se přihlásit na ÚP, jak zjistit své možnosti na trhu práce, jak se případně rekvalifikovat, jak hledat na internetu v inzerátech, jak správně komunikovat během přijímacího pohovoru a desítky dalších.
A jaký je Váš důvod, proč jste si sociální práci vybrali? Věřím, že mi zde určitě nějaký chybí. Napište mi prosím ten Váš nebo Vaše do komentářů, do e-mailu nebo na Facebook. Můžeme tak vymyslet celý seznam úžasných důvodů.
Krásný velikonoční čas Vám přeje Vaše Any
